Michal Hýbek (in memoriam)

kameraman

S Michalem jsme o sobě léta věděli a úspěšně se míjeli. Až někdy v druhé půlce 90. let nás seznámil Honza Lacina.

Naše první společná práce byla absurdně na jednom z dílů dokumentárního cyklu "TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA - JAK TO BYLO DOOPRAVDY", který měl v půlhodinových dokumentech komentovat jednotlivé díly estébáckého seriálu. Během natáčení jsme se dostali i do věznice Bory. Hned v prvním okamžiku Michal zcela konsternoval ředitele věznice dotazem zda ještě slouží dva bachři, které familierně nazýval vězeňskými přezdívkami. Když pak řediteli sdělil, že by rád udělal záběr od koupelen směrem k centrále a až bude po obědě, tak chce udělat podhled na holuby, co se prochází po skleněné kupoli, byl šéfbachař zcela perplex. Ani on, ani nikdo ze štábu, nevěděl, kolik měsíců právě tady Michal prožil. Nikdy se tím nechlubil.

Natočili jsme spolu pár filmů, ale hlavně jsme spolu pili víno, vařili orientální jídla, povídali si o holkách o muzice o meditacích o Bohu. Nebylo to dlouhé, ale velmi intenzivní přátelství.

Měl jsem to štěstí, nebo spíš tu smůlu být s Michalem skoro až do úplného konce. Nestihli jsme si vrátit spoustu věcí, které jsme si navzájem půjčovali. Mám doma jeho knihu o hudbě a u Michala někde zůstali cívky 16mm filmů z mého mládí. Až někdo uspořádá Michalovu filmovou pozůstalost, bude se divit, co to natočil vedle svých skvělých filmů za sračky v Maďarsku a na Sázavě. Tak ty sračky jsou moje...

Michale, pořád jsem si na tebe nevymazal číslo z mobilu...

Odešel muž, který nelhal



Petr Třešňák

Ve stejný týden, kdy Česká televize s úspěchem navázala na předlistopadovou tradici pokračováním seriálu Nemocnice na kraji města, připomněla smutná událost také jednu důstojnější etapu normalizační kinematografie.
Po dlouhé nemoci zemřel minulé pondělí (20.10.2003, pozn. red. CS-magazínu) tvůrce a kameraman audiovizuálního samizdatu Originální videojournal Michal Hýbek (46). Před jeho záběry sice koncem osmdesátých let nevysedával v neděli večer celý národ, ve své době ale dokázal věc mnohem těžší – natáčet a nelhat. Už v pětadvaceti letech přitom okusil, že jakákoli svobodná tvorba přijde v profízlovaném Československu pěkně draho.
Jednoho listopadového večera roku 1980 se ještě coby vysokoškolský student chemie svěřil kamarádovi, že se podílí na vydávání samizdatového kulturního časopisu Vokno. Už o tři dny později se to dozvěděla StB a Michal Hýbek šel na 18 měsíců do kriminálu. Oním kamarádem byl totiž prominentní agent tajné policie, jinak obdivovaný protirežimní písničkář Jim Čert.
Ostatně po návratu z kriminálu nabízeli estébáci takovou spolupráci i Hýbkovi – s lákavou nabídkou, že pokud svolí, bude moci dostudovat přírodovědeckou fakultu (chyběly mu dvě poslední zkoušky). S vysvětlením, že „nežaloval ani jako malé dítě“ se Hýbek ze služby pro socialismus omluvil. Snad je každá smůla k něčemu dobrá: ve vězení na Borech se nedostudovaný chemik a amatérský filmař spřátelil s Václavem Havlem a na přelomu let 1985–86 pak o něm na 16milimetrovou kameru natočil dokument, vůbec první, jaký kdy o tomto muži vznikl. Zhruba ve stejnou dobu Havla napadlo, že by nebylo špatné rozšířit záběr podzemní kultury o samizdatovou „televizi“ a začal shánět techniku. „Na Západě je už v prodeji nový systém videokamer Sony Video8,“ psal pod krycím jménem Leopold v dopise mecenáši Charty 77 Františku Janouchovi do Stockholmu, „je to mnohem menší, praktičtější a není to prý drahé. Leopold by o tu věcičku rozhodně stál.“ Jen co věcička prostřednictvím kurýra do zadrátovaného Československa dorazila, disidenti začali natáčet.
Výsledkem byl právě Originální videojournal – svobodný a necenzurovaný „televizní“ magazín, který se natáčel na videokameru, kopíroval na desítky kazet a distribuoval mezi lidi jako alternativa prolhané normalizační televizní publicistiky. Duchovní matkou projektu byla Olga Havlová, Hýbek dělal hlavního kameramana a střihače. „V mládí mu v rukou vybuchla výbušnina, takže neměl prsty,“ vzpomíná na kolegu další kameraman Videojournalu Přemysl Fialka, „bylo až neuvěřitelné, jak byl bez nich šikovný a co s technikou dokázal.“ Michal Hýbek obstarával i nejrizikovější část výroby – zatímco samotné natáčení nemohl režim nijak postihovat, na rozmnožování „protistátních materiálů“ byly tvrdé paragrafy. A právě Hýbek na několika přístrojích celé noci kopíroval kazety.
Originální Videojournal přinášel tři roky zprávy všeho druhu – od informací o politických vězních (například zpravodajství z pohřbu Pavla Wonky), od reportáží o zničeném životním prostředí až po záběry z vernisáží či koncertů – ironií osudu Hýbek natočil i vystoupení svého „kamaráda“ Jima Čerta, o jehož udavačské aktivitě neměl ani tušení.
Pro riskantní situace jako třeba protirežimní demonstrace Hýbek tehdy vynalezl přímo bondovský způsob natáčení – do koženého kufříku se schovanou kamerou se vystřihla díra pro objektiv. Právě tímto způsobem pak štáb videojournalu natočil i scénu zatýkání Václava Havla estébáky v civilu, jejíž uveřejnění státní moc doslova rozzuřilo.
Je nasnadě, že po revoluci začal Michal Hýbek pracovat v České televizi, jako kameraman točil zpravodajství, reportáže i dokumenty, dokud mu vážná nemoc nezabránila pracovat.
Nepochopitelný patos, který česká média minulý týden věnovala návratu primáře Blažeje na obrazovku, snad dovoluje věnovat vzletnější slova i člověku, který si svou zprávu o normalizaci na rozdíl od lékařů z předměstí nevymýšlel ani nepřikrášloval.
Jestli je v nebi televize, Michal Hýbek bez práce nebude.



Pocta kameramanovi Michalu Hýbkovi



Břetislav Rychlík
(herec a režisér)

V roce 1983 se vrátil z vězení vysokoškolský student Michal Hýbek. Osmnáct měsíců si odseděl za vydávání samizdatového undergroundového časopisu VOKNO.
Do vězení se dostal na základě dnes prokázaného udání harmonikáře Františka Horáčka, známého spíše jako Jim Čert, který pro komunistickou tajnou policii udával své přátele za úplatu pod krycími jmény Akord ( od 21. června 1979) a pak Homér (od 23. října 1981 ).
Po návratu z kriminálu se pokoušela Státní bezpečnost zlomit Michala Hýbka pod slibem možného dokončení vysoké školy a získat ho ke spolupráci. Michal Hýbek nekompromisně a hrdě svody StB odmítl a pracoval jako dělník u Pražské silniční a vodohospodářské stavby.)
Teď citát:

"V závěru, kdy je mi nabízena spolupráce se SNB i za cenu, že mně bude možno dostudovat přírodovědeckou fakultu, kterou jsem do svého zatčení navštěvoval a k vykonání diplomové práce mně chybí pouze dvě zkoušky, tak tuto odmítám s tím, že raději než být konfidentem budu pracovat jako dělník s minimálním výdělkem. Toto své rozhodnutí odůvodňuji tím, že jednak bych nedokázal se vnitřně smířit s tím, že na někoho žaluji, což jsem nečinil ani jako malé dítě, a dále proto, že se domnívám, že bych k tomuto nenašel žádný vztah a tato činnost je v rozporu s mým smýšlením."

Takovou krkolomnou češtinou zaznamel Hýbkovo už několikáté odmítnutí spolupráce příslušník StB v roce 1985.
Příběh připomínám, protože 20. října, deset dnů po svých šestačtyřicátých narozeninách, Michal Hýbek umřel. Pokud si posluchači této stanice nedokáží jeho jméno vybavit, připomínám titulky pod dokumentárními filmy České televize, se kterou po roce 1989 začal spolupracovat jako žádaný a respektovaný kameraman. Třeba kolosální seriál Bigbít, ale i duchovní dokumenty Viliama Poltikoviče.
Jako kameramana samizdatového Originálního videožurnálu jsem ho poznal v roce 1988. Přijel s Olgou Havlovou na Moravu natáčet komunisty nestrhnuté Masarykovy sochy na moravských vesnicích a ubytovali se s celým spikleneckým štábem v naší jednopokojové garsonce, kde nebyla ani postel. Přikrývky akorát pro dva. Michal se zakryl na noc igelitovým závěsem z koupelny.
Že je kameramanem podivoval jsem se velmi, neboť mu po úrazu chyběla většina prstů na obou rukách. Jak může ostřit, myslel jsem si v duchu. On navíc ještě řídil automobil, což je dovednost, kterou já dodnes neovládám.
Michal byl jeden z nejobětavějších a samostatných lidí, jaké jsem poznal. Zaznamenával za komunismu nekonformní a alternativní kulturní projevy, většinou ve stísněných, temných podmínkách obskurních sálků s tajnou policií za zády. Jak mohl natáčet inscenace HaDivadla, nechápal jsem též. Hráli jsme skoro potmě.
Vypadalo to, že nic zvláštního k životu nepotřebuje, akorát smysluplně pomáhat ostatním. O svém kriminále nikdy nemluvil. Když se dověděl, že ho připravil o 18 měsíců života a dokončení vysoké školy jeho dobrý známý Jim Čert, necítil k němu žádnou nenávist.
Poté, co se udavač ani neomluvil, jel se Michal podívat do Pardubic na svazek, který na něho vedla StB. Vyrovnal se s tím a zbytek považoval za problém agenta Akorda Homéra.
V posledních letech se rval o svůj život s beznadějnou chorobou. Tento zápas nevyhrál, v boji o svůj charakter a smysluplný, čestný život, zvítězil dávno před svou smrtí.